UKRAJINSKÉ KARPATY 2007

V průběhu roku 2006 se zrodil v hlouby inteligentních mozků dokonalý nápad, a to ten, že uspořádáme čundr za hranice naší krásné země, a to na bývalé československé území do Podkarpatské Rusi, a to přímo do samotných Karpat. Z těchto důvodů byly na internetu nale zeny orientační mapy tohoto území v né moc dobře použitelném měřítku a dále byl opatřen turistický průvodce za cca. 350,--Kč pod názvem UKRAJINSKÉ KARPATY, POLONINY A LESNÍ KARPATY. Vzhledem k nezlomnému rozhodnutí jsme stanovili datum odjezdu na konec července a začali jsme se pomalu ale jistě připravovat, kde za ty důležitější věci jsme si opatřili:

- automapa oblasti, která je na netu a turistický průvodce za cca. 350,-Kč
- peníze 150 USD,--
- pojištění do zahraničí za 60,-Kč/den
- nějakej slušnější batoh
- slušný boty
- stan, kterej jinak nenosíme
- jinak vcelku běžná výbava
- lístek na vlak

Nakonec se vykrystalizovala skupina o 3,5 členu. Předseda, kulturní referent, hospodář a Maruška. Pro tuhle skupinu jsme zakoupili v Praze na hlaváku zpáteční lístek pro 2 a 2 osoby pro případ, že by se někdo musel vracet domů dřív, a aby nemuseli jet všichni. Lístek z hlaváku do Čierne nad Tisou přišel na nějakejch 1.200,--Kč/os.. Vyrazili jsme na cestu vlakem ze Strančic do Prahy na hlavák super pantografem, kterej po každym rozjetí změnil zvuk a čekali jsme, kdy se rospadne. Čekání na sebe nenechalo příliš dlouho čekat a vlak začal pomalu doutnat, vagón zaplavil dým a smrad, ozvala se šílená rána, vlak poskočil, zastavil a byl mrtvej jak kalhoty do zvonu s kapsama na kolenou. Naštěstí mechanik českých drah celou věc vyřešil a stihli jsme, ač těsně, náš vytoužený cikánský express Cassovia do Košic, kterej jede v 20:02 hod. Nastoupili jsme do vozu 2. třídy, kde lehátkovej ani lůžkovej vůz jsme neměli a dali jsme se do popíjení piva a svačinky. Pivečko bylo vychalazený a padal do nás jeden kozlíček za druhým. Cesta byla pohodlná, kde kupíčko bylo pro 6 osob a vyzbila i chvilka na to, aby nám Maruška ukázala svoje nádobíčko, které nás všechny zaujalo. Vzhledem k tomu, že sedačky šly zklopit, udělali jsme si lůžkou úpravu a odpočívali. Když přišla paní průvodčí, položili jsme jí dotaz, jak moc se ve vlaku krade, kde nám sdělila, ať si dáváme pozor, že je to na denním pořádku. Proto jsme ji informovali o tom, že si na noc zavážeme kliku provazem, tak aby se nedivila. Nedivila se, a chápala to. Různě po vlaku bylo hodně cikánů, kteří hned večer rychle usli, asi aby měli dost síli na noční lup. Proto jsme neváhali a kliku jsme přivázali, kde jsme provaz protáhli přes plechovky od piva, aby při případném přeříznutí provazu dělaly rachot. Potom už jsme se věnovali spánku, kde nás jenom občas vzbudil novej průvodčí, nebo celník. Takto jsme zdárně dojeli na Slovensko, kde jsme se propudili před Popradem a pohled z okýnka byl úžasnej. Bylo ráno a a za okýnkem se k nebíčku tyčily Vysoké Tatry. To bylo prostě luxusní probuzení. Potom jsme ještě chvilku zabrali a za chvíli jsme vystupovali v Košicích. Zde proběhl přestup na rychlík R8 Dukla, kterej nás měl dovést do cílové stanice Volovec na Ukrajině. Dále zde proběhl pokus o zakoupení lístku pro úsek Čierna nad Tisou - Volovec, kde nám ovšem nedokázali pomoci s vyslali nás do vlaku s tím, že si lístek koupíme na hranicích. Proto jsme si jenom koupili nějaký pivo do vlaku a jeli jsme dál. Jako bylo překvapení, když vlak v Čierné nad Tisou nestál, pouze zde zastavil a pokračoval do hraničního pásma mezi Slovenskem a Ukrajinou. Naštěstí průvodčí byl nad věcí a bylo mu jedno, že lístek nemáme. Žádná prohlídka více méně nebyla, jenom se ukázaly pasy a vlak po nějaké době pokračoval na Ukrajinu do Čopu. Zde bylo mnoho nejrůznějších uniforem, celníci, policajti, vojáci, nádražáci a bůh kdo ještě. Armádou jsme byli hned srozuměni s tím, že je zde zákaz focení (pozdě) a šlo se na vstupní prohlídku. Vyplnily se dvojmo vstupní kartičky s osobními údaji, účelem cesty a místem, kam se jede, jeden lístek se odevzdal a druhý že se vrací při odjezdu. Celý vlak tedy v pohodě prošel až na chudáka turistu z Dánska, kterého si vychutnali. Nám to nevadilo a byla docela sranda se dívat, jak mu lítají trenýrky po nádraží. Prošli jsem do druhé části haly a už tady jsme zjistili, že tady je na všechno čas. Vlak dál nejel, ač asi měl, a tak jsme měli tři hodinky času. Vyměnili jsme na nádraží od 50-ti do 100 dolarů za hřivny u veksláka za kurz 4,96 a šli jsme na pivo na zahrádku do podniku Oáza. Dali jsme si na uvítanou Boršč a pár piv. Nebyly špatný a tak nám chutnalo. Byl to věhlasný Oboloň, který si později vyslouži pracovní název Bobuloň. Když nadešel čas, šli jsme na vlak s precizně vypracovanými lístky za 90 hřiven. Trochu nás při koupi lístku překvapilo, že chtěj pasy, ale jaké bylo naše překvapení. Lístky na Ukrajině jsou místenky, takže podle pasu vypisujou, kdo kde má sedět. Koupili jsme pivko do vlaku a pak jsme si našli vágonek podle lístku. Tady se nás ihned ujal průvodčí, dovedl nás na místo a usadil. Prostě super služby. Vláček byl pěknej a cesta ubíhala. Když jsme se přiblížili k Volovci, průvodčí nám přišel říct říct že budeme vystupovat a vrátil nám místenky. Naštěstí Kulturní referent nepil a Maruška taktéž moc ne, a tak se nám vystoupit nakonec povedlo. Bobuloň byl příliš silný a já s hospodářem jsme měli dost. Měli jsme namířeno, jako další skupinka lidí co přijeli na poloninu Boržava, tedy z Volovce podél potoka do kopce až nahoru a potom po hřebeni. Po vystoupení z vlaku, jsme našli nejkratší možnou trasu, a to přímo přes koleje a po kamenité cestě kolem potoka do hor. Vzhledem k tomu, že trochu pršelo, byla cesta trochu bahnitá a v potoce bylo trochu víc vody a cesta byla trochu náročnější. Vzhledem k tomu, že tady čas běží pomalu, není problém si dát přestávku, protože je na všechno moře času. Šli jsme dále a drželi jsme se dané cesty a neodbočovali z ní, kde až u domku s rybníčkem jsme odbočili v pravo a stoupali hřbítkem mezi dvěmi potoky. Zde již byla cesta místy hodně strmá a vzhledem k dešti i dost kluzká a bahnitá. Po cestě leželo mnoho spadlých stromů s velikým průměrem, které jsme museli přelézat. Postupovali jsme stále vzhůru a kopec se zdál být nekonečný, kde se však nakonec začal prosvítat konec hustého lesa a mi jsme se dostali na les, přímo pod horský hřeben, který se druhý den ukázal větší než se zdál. Výstup byla dřina, ale když se nám otevřel pohled na travnaté hřebeny hor, byla to nevyslovitelná nádhera. Zde jsme si našli malý plácek přímo nad lesem u velkého kamenu, kde bylo sice krásně, ale byl zde ukrutný bordel od čekých prasat, který si asi myslej, že si zde můžou dělat chtějí. Mezi tím už vůbec nepršelo a nad námi se otevřelo krásné nebe. Jakmile se začalo stmívat, teplota šla okamžitě strmě dolů a začli jsme se oblíkat. Donesli jsme si z lesa dřevo a udělali jsme si pěknou večerní pohodičku. Než se setmělo, šli jsme se ještě podívat kousek na kopec, kde se otvíraly nádherné rozhledy, se kterými se úžasně usínalo. Probuzení a pohlem ze stanu bylo nádherný. Svítilo slunce, kolem nádherný zelený kopce a neskutečná pohoda. Po ránu jsme se zjistili jednu nemylou věc. Táhli jsme na zádech všichni moře vody a za stanem pod stromy asi 100 m od nás byl pramen vody, která byla krásně čistá a úžasně vychlazená. Aspoň jsme poučení pro příště. Ten pramen je po pravý ruce, když se stojí zády ke kopci a vede k němu cestička. Tady je asi psolední místo kde nabrat vodu, a potom se stoupá do sedla mezi kopci, které je dále za pramenem, odkud se jde ke kopci s nějakou meteostanicí a potom dále na Velký Vrch 1598 m.n.m. Při výstupu se otevýrají nádherné rozhledy do údolí, na vesnice a lesy, odkud jsme přišli, a dále pohledy na mapy, které vytvářejí zde roustoucí platáže borůvek na kopcích. Borůvek je zde kilometry čtverečních a chutnají výborně. Když jsem se blížili k hřebeu, začaly se otevírat i pohledy na druhou stranu hřebene, a bylo to nádherné. Vyšli jsme na hřeben a vydali jsme se cestou po hřebeni přímo ke kopci s meteostanicí, kde byly krásně z výšky vidět hluboké lesy pod námi a hřebeny hor před námi. Všechno zde bylo velké a vzdálenosti, které vypadaly jakou pár metrů byl vždycky pěknýkus cesty. Podél cesty jsme potkávali velké vypálené plochy v borůvčí, takže těžko říct, zda to udělaly blesky, nebo to někdo zapálil schválně. Z kopce s meteostanicí je krásný výhled na dlouhé stoupání, které nás čeká při výstupu na Velký Vrch. Cesta sice chvíli klesá, ale pak se začne zvedat a chvílemi je nesnesitelná. Když jsme byli pod před stoupáním na Velký Vrch, potkyli jsme nádherné stádo ovcí, které cinkali do dálky. Potom už se cesta zvedala, a proto jsme si dali na kamenech dobrou svačinku. o posilnění klobáskami a dopnění tekutin se nám vůbec nechtělo do stoupání, které na fotce sice nevinikne, ale ve skutečnosti je chvílemi docela brutální. Tohle nás však neodradilo, a pustili jsme se do finálního stoupání, které je rozděleno na dvě části, kde především ta závěrečná stojí za to. Zakousli jsme se do toho a začli jsme se s kopcem prát, kde jsme se jen podivovali nad sběrači borůvek, kteří v této výšce běhali jakoby nic a v klidu sbírali. Po vystoupení na kopec je zde tabule s názvem a výškou vrcholu a kovová čtyřnožka o výšce kolem 3 m. Odtud jsou asi jedny z nejkrásnějších pohledů na celou poloninu Boržavu a hlavně na její dlouhý travnatý hřeben, který se táhne a klikatí do dálky, pohledy do hlubokých lesnatých údolí a na daleké vesničky pod horami. Tady už bylo každému jasné, že se dřina při stoupání na vrchol vyplatila. Na vrcholu jsme zařadili samozřejmě dlouhý odpočine, a uvařili jsme si zde dobrý obídek. Ač jsme byli několik set výškových metrů na lesy, našli jsme na vrcholku několik odhozených klacků, rozdělali si oheň a dali jsme si krásný odpočinkový oběd. K tomu jsme si otevřeli lahev dobrého vínka, se kterým jsme se kvůli této přiležitosti táhli a nádherně jsme se odpočinuli, při rozhledu kolem sebe na 360 stupnů. Po tomto o mnoho lehčí jsme se vydali do dálky po hřebeni, odkud jsme nafotili spostu krásných fotografií, jako třebas tyhle. Přechod Boržavy už potom nebyl tak náročný a je to docela dlouhá trasa, což nám nevadilo, protože jsme měli hodně vody a tak jsme nemuseli sestupovat do údolí pro vodu z pramenů. Počasíčko taky přálo, teplota tak akorát a skoro nefoukalo. Na Velkým Vrchu jsme potkali při obědě asi 4 další skupiny Čechů, takže to cvhíli bylo jako na Václaváku, ale vzhledem k tomu, že postupně po pár kopcích odpadli, nebyl za chvíli ani před námi a za námi nikdo. Jenom na úbočích pobíhali stáda borůvkářů z vesnic z údolí. Když jsme přešli poloninu Boržava, usadili jsme se na malé loučce (z dálky malé), kde jsme si rozbalili stan, rozdělali oheň a odpočívali. Jako každou noc, jakmile začalo zapadávat slunce, teplota šla rychle dolů a za chvíli jsme měli na sobě všechny vrstvy, co jsme si s sebou vzali. K tomu bylo jasno a úplněk a my jsme jenom čekali, kdy uslyšíme vlky. Naše obava z divoké zvěře se bohužel naplnila, což jsme ještě při probuzení a pohledu do krásného údolí netušili. Pohled ze stanu byl opravdu nádherný a my jsme ani netušili, že nám divoká zvěř sežrala řadu našich zásob. Byla to místní hladová myš, která se tak nafetovala hroznovým cukrem, že nebyla schopna ani utéct, když jí Maruška v batohu oběvila. Potom jsme vyrazili dál na poloninu Kuk, kde jsme procházeli nádhernými bukovými lesy, kde jsme stále klesali do sedla. Přišli jsem o krásné výhledy do přírody a chvíli jsme si říkali, že to v lese vypadá jako u nás doma, ale les to byl pěknej. Sestupovali jsem k sedlu, kde měl být pramen vody, a tento jsme skutečně našli. Byl krásně čisý a ledově vychlazený, takže pohodička. Napili jsme se, trochu umyli a začali opět stoupat a za nějaký čas se nám zase otevřeli rozhledy do krajiny. Šli jsem dále, ale bylo vidět, že už zdaleka nejsme tak vysoko. Začali se oběvovat vyjeté stopy od aut, které přecházeli v cesty a bylo zjevné, že se blížíme k civilizaci. Za chvíli jsme potkali ukrajinský traktor a pomník vojákům z 1. sv. války. Pomník byl bohužel v dosti zanedbaném stavu, takže na něm nešlo moc přečist. Tady jsme se chvilku zdrželi a potom jsme se vydali špatnou cestou, kdy jsme odbočili v pravo a přes loku do lesa na nějaký vysoký kopec. Bohužel nás to hned nekoplo, i když cesta nebyla nic moc a chvílemi jsme se prodírali hustým podrostem malých buků a stoupali strmě do kopce, který se jaksi rozhodl, že nemá konce. Když jsme se konečně vydrápali na kopec, ještě jsme netušili jsme špatně a tak jsme si spokojeně dali siestu a koukali po okolí. Potom jsme se chtěli vydat dál, ale jaké bylo naše překvapení, když cesta vedla do nikam. S radostí jsme se tedy otočili a sestoupili zpět k pomníku vojáků a vydali jsme se druhou cestou, vyježděnou od nákladních aut a traktorů. Po této jsme víci méně pořád mírně klesali a bylo nám to divné, ale jinou cestu jsme neviděli. Šli jsme po vyjtých kolejích s stále jsme klesali, kde klesání byo čím dál víc strmější a vyjeté, nebo spíž od vody vymleté, koleje byly hluboké i přes metr. O to větší zážitek, když místní s náklaďákem sjíždli kopec, jakoby nic. Už bylo jasné, že jsme odbočili z poloniny a pod námi se blížila horská vesnice. Tady jsme navázali kontkat s místními a zjistili jsme, že jsme ve vesnici Ťuška. Vyfotili jsme si krásný seník a vesničku a od místních jsme získali informace, jak se dostat do Mežhorejí. Říkali že je to kousek přes kopec a ukázali nám, kudy máme jít. Říkali, že je to asi 7 km a půl hodinky chůze, kde půjdeme přes vesničku Lozjanskyj, která je odtud asi 2 km. Když jsme ušli asi oněch 7 km. došli jsme k nějaké salaši a zde nám sdělili, že do Mežhorejí je to asi 7 km a půl hodinky cesty. To nám na úsměvu moc nepřidalo a šli jsme dál. Po pár kilometrech jsme někam došli, asi do vesnice Lozanskyj, kde už byla kamenitá cesta. Domky a chatrče byly řádně číslovány se sestupnou tendencí po jedné, což znamenalo dalších pár kilometrů před námi, jelikož v horských vesnicích nemají ulice a všechny domy jsou podél cesty a potoka třeba 10 km. Šli jsme tedy dál a nakonec jsme narazli na autobusovu zastávku, tedy na lavičku ve vsi, kam přijel místní autobus. Značení zastávek, nebo jízdní řády se zde nevedou, všichni ví, kdy co jede a kam a nemají potřebu něco značit, či psát jízdní řády. Po chvíli se vynořil místní autobus, který nám padl do oka na první pohled. Kvůli tomuhle se jsme sem asi jeli. Řidič říkal, že jede do Mežhorejí a chětl za nás čtyři 5 hřiven. Jízda byla fakt zážitek a jeli jsme dobrých 15 km, takže z původních 7 km od domorodců z Ťušky to bylo pomalu 30 km. V autobuse jsme poznali, jak se tady jezdí. Krávy se míjí v levo i pravo a předjíždí se tak, že na toho před sebou se zatroubí, on s lekne a uhne a potom se předjede. Když jsme úspěšně dostali do Mežhorejí, paní u pokladny na autobusáku nám sdělila, že jestli cheme jet do Koločavy, tak že nám to jede za chvilku z druhý strany budovy, a že lístky se kupují u řidiče. Na autobusáku byla otevřená hospůdka, tak jsem si koupili 4 bobuloně do autobusu, které po několika dnech bez piva fakt bodli a za chvíli jsme jeli. Byl to skoro nový minibus na úrovni, až jsme si říkali, abychom jim to neumazali. Lístek stál asi 25 hřiven a za chvíli jsme byli v koločavě. Řidič se ptal, kam chceme hodit, tak jsme mu řekli že na proslulou četnickou stanici. Už po cestě za jízdy řidič telefonoval (což je tady normální) na bývalou četnickou stanici, že veze 4 lidi. Vyhodil nás přímo u chodu, vzal si peníze za cestu a odjel. Z venku vypadala hospůdka v celku dobře, ale nakonec byla Koločava a četnická stanice jediným zklamáním na ukrajině, které jsme zažili a sem už fakt nepojedeme. I na poměry na Ukrajině tady bylo fakt draho, obsluha obsluhuje když se jí chce, jinak se chodí na bar. Jídelní lístek má docela dost receptů, ale nic z něho nemají, a tak jsme nepochopili, proč nám ho vůbec nabízeli. Měli jenom nějakej opečenej točeňák s bramborem a boršč. lužby teda dost mizerný a záchody ještě víc, no prostě bída. Přespání bylo více méně zadarmo, takže alespoň to. Zkrátka četnická stanice na nás dojem neudělala, muzeum Ivana Olbrachta bylo zavřený, tak jsme zašli alespoň na hřbitov. Po cestě jsme si vyfotili Koločavu, pomník Ivana Olbrachta a zastavili jsme se v místním obchodě, který nás uchvátil. Obchod byl o rozměru asi 3 x 3 m a bylo zde jídlo, obuv, stavebniny, elektro a všechno možné, až jsme opravdu nechápali, jak to sem paní prodavačka všechno narvala. Koupili jsme si snídani a šli jsme na hřbitov, kde nás po cestě zastavil chlapík s maršutkou, že nás odveze, kam budeme chtít. Vzhledem ko tomu, že tady nic nejezdí, a už jsme měli drobné šrámy a chtěli jsme se pomalu vracet, dohodli jsme se, že nás hodí na hřbitov a potom někam blíž vlaku, který byl hodně daleko až v Chustu nebo Batěvu. Chtěl 50 hřiven, tak je dostal. Na hřbitově jsme nakonec hrob nenašli, ale měli tady opravdu krásně nazdobený hroby. Taky nás zaujalo, že asi ztratili klíč od zámku se řetězem na vstupní bráně, tak udělali dřevěný schody přes plot a bylo to vyřešený. S pěknými hroby hezky kontrastovaly všudy přítomné hromady bordela. Po návštěvě hřbitova jsem šli k maršutce a nechali jsme se odvést. Chtěli jsme někam, kde se dá koupat, a na mapě byla pěkná přehrada, ale řidič nám řekl, že tady je to blbý, že nás hodí do Dragova, kde je pláž a kde je to lepší. Po cestě jsme se zastavili u hráze velké přehrady, kde jsme s chtěli původně koupat, kde jsem zjistili, že hráz kdysi stavěli Češi. Koukali jsme na přehradu a bylo krásně vidět, že je hrozně málo vody, kde bylo několik metrů pod přepadem. Po prohlídce přehrady jsme pokračovali dále do Dragova, kde cesta byla chvíli štěrková, chvíli asfaltová, prostě jak to při stavbě silnice vyšlo. V Gragovu nás řidič vysadil na hlavní, protože po cestě nabral další lidi a my jsme šli k řece se vykoupat. Byl to asi jeden kilometr, ale když jsme přišli k řece, tak jsme byli nemile překvapený, jelikož řeka, která má koryto široký 200 m, byla skoro suchá. Na mostě přes řeku jsme potkyli místního chalpce, který se hned o nás začal zajímat. Zajímalo ho odkud jsme, kam jdeme a spousta dalších věcí. Zeptali jsme se ho, kde se dá koupat, a on řekl ať jdeme s ním. Sedl na kolo a šli jsme za ním. Říkal, že jeho strejda pracuje v Čechách, a že tohle kolo mu koupil. Dovedl nás na místo, kde byla s kamenů malá hráz a před hrází bylo asi do pasu vody. Tak jsme se šli koupat. Váleli jsme se ve vodě a klučina sklákal do vody nejrůznější šipky a přemety, až jsme měli strach, že se mu něco stane. Když jsme vylezli z vody, běhal kolem nás a nabízel nám burizóny a vyměnili jsme si pár laskomin. Potom jsme se chlapce zeptali, jestli chce mít fotku na internetu, kde z toho byl nadšený a nechal se vyfotit. Rozloučili jsme se šli jsme. Po cestě jsme vyfotili, nějakýho místního čolka, překonali po zajímavých lávkách potok a šli jsme do vsi. Zde jsme narazili na obchod, který měla paní, co dělala prodní asistentku v Brně U Svaté Anny. Takže jsme hodili řeč, něco koupili a šli jsme si dát ještě o kousek dál pár bobuloňů s místní specialitou sušenými rybičkami a slunečnicovými semínky. Vyšli jsme kousek za vesnici asi 5 km, prodrali jsme se stádem krav a a šli jsme spát mezi nespočet kukuřičných a bramborových políček. Našlo se i dřevo na oheň, takže byl další pohodový večer na Ukrajině a vlastně i poslední. Když se začalo stmívat, tak nás trošku vyděsila skupina asi 10-ti až 15-ti ohromnejch chlupatejch psů, ale nebyli jsme pro ně moc dobrý, tak se na nás vyprdli. Ráno po snídani, když všude na okolních políčkách místní sbírali brambory, jsme se vydali k silnici, kde jsme hned zastavili maršutku a za 20 hřiven na stojáka jsme jeli do Chustu. Koupili jsme si jako tradičně lístek s místenkou, kde nás lístek z Chustu do Čopu vyšel asi 43 hřiven pro všechny. Prostě ceny jsou tady úžasný. Měli jsme nějaký čas do odjezdu, tak jsme se stavili v místní nóbl restauraci a dali jsme si staropramen, což byla příjemná tečka. Potom jsme nasedli do vlaku, ve kterém byl bar a vyrazili jsme do Čopu. Tady jsme hodinu čekali, až někdo přijde na kasu apotom nám paní řekla, ať přijeme za 2 hodiny, a že nám prodá lístek do Čierné nad Tisou. Tak jsme se šli juknut do města. Prohlídli jsme si náměstí, vyfotili pomník neviným obětem druhé světové války a regál s pivem ve zdejším luxusním obchodě. Nakoupili jsme dárečky domů a šli jsme na bobuloně do Oázy, kde to všechno začalo. Potom jsme šli jak nám bylo řečeno na 18:00 hod. pro lístek na vlak, který jsme koupili a zase nám řekli, ať počkáme 1 hod., na odbavení do vlaku. Zde po nás nic nechtěli, vrátili jsme druhou část vstupního papírku a šli jsme za chvíli do vlaku. Na hranicích protom proběhla docela drsná šťára od Slováků, jelikož se jedná o hranici s EU. Málem rozmontovali celej vlak, všechno prohledali i se psama a zkontrolovali doklady. K tomu nám řekli, že se může dovést přes hranice 1 karton cigaret a 1 litr alkoholu za týden. Maruška pojala kontrolu po svém a vzhledem k tomu, že jí bylo špatně, pozvracela z okénka státní hranici. Potom už jsme fičeli na krátký čundr do Čech.

ZÁVĚR

Závěrem je nutno říct, cesta na Ukrajinu a zpět není nijak drastická, kdy se dá přežít i v obyčejném voze 2. třídy a cesta trvá kolem 20-ti hodin. Ceny jsou zde velice příznvé, lidé milí a příroda krásná, až na neřešený svoz odpadků, které se házejí ve vesnicích na hromadu, nebo do potoka. Cestování je levné a pohodlné, vlaky a hlavně služby v nich jsou lepší než u nás. Na vesnicích stačí mávnout rukou, hned někdo zastaví a za pár hřiven se jede kam je potřeba. Při cestě na Ukrajinu se stačí nebát a neměl by být žádný problém. Peníze si stačí vzít dolary, nebo eura a vyměnit je za hranicemi, kde čekají veksláci a mají i dobrý kurz a pravý peníze. Při cestě do hor je dobrý si vzít hodně vody, je to sice dřina, ale zase se nemusí sestupovat k pramenům. Pivo je dobrý ale dost silný a dá se sehnat v každé vesnici.